O životním pocitu a štěstí

Býval v Praze jeden budoucí politik, který zvával lidi na oběd, a když přikývli, a šli s ním, činil jim cestou do jídelny neurčité nabídky. Vlastně jen jedinou: „Měl bys auto."

A v odpověď na váš vydřený výraz bezradně pokrčil rameny a dodával: "Máš auto." Zjevně tedy nedovedl zavést řeč tak, jak jedině by se slušelo: tedy: "Člověče, rád bych se s tebou do něčeho pustil, co tomu říkáš?" Mohlo by to znamenat, že on sám trpěl naprostým nedostatkem ideálů?

No ale, co se dá říci na sdělení vašeho šéfa cestou na oběd, že byste měl auto, nedoplněnou jakoukoli jinou informací? Snad jen: "Jak to myslíš?" Jenže když přitom ten člověk podivně podivně kulhá na levou nohu, vám ještě není třicet a jemu ještě o pět míň, stane se, že vás svým podivným chováním uvede ve zmatek. Jistě, i když dění v práci je poněkud zmatené a vypadá to, že věci nemají hlavu a patu, je to pořád váš šéf, a na tom nic nemění ani, že při řízení podniku si někdy položí obě nohy na stůl, a to dokonce v přítomnosti a hovoru s lidmi o čtyřicet let staršími.

Citlivější a slušnější lidi z toho neví kudy kam. A teď si představte, že kancelář je podobných výrostků plná a navíc v ní kouří přímo zběsile jeden přes druhého.

Jak už to bývá, krátce na to, spoluzaložil značně úspěšnou politickou stranu, časem skončila, vypadalo to s ním bledě, ale vzpamatoval se, protože se mu povedlo najít novou lásku, a tak se rozvedl a následně dostal jako náplast obří šanci v byznysu.

Z toho plyne, když vás někdo pozve na oběd a zmíní se o autu, zeptejte se rovnou: co od vás za to žádá. Jinak z vás brzo bude mimoň:-). Protože vždy musíte mít víc rozumu než ten, který sedí u stolu naproti vám... Aspoň v nějakém ohledu.