V každé pedagogické příručce se píše: chvalte. Navrch jsem si k tomu vzal příklad ze Švýcarů, kteří o tom, co se jim nelíbí, mlčí. No a tak jsem psal o tom, o čem jsem nemusel úplně totálně mlčet a tedy jsem to i chválil, tak, aby se to pochválit dalo. No a hned mi někdo napsal, že je to těžkopádná ironie.

Pane Macháčku, to není ironie, vážím si Vašeho postřehu o záměrné volbě slovosledu nebanálního, a i toho, že si jistě povšimnete, že jsem i zde nenapsal "nebanálního slovosledu", ale "slovosledu nebanálního". To, co vám však připadá jako těžkopádnost ve výrazu však ve skutečnosti znamená odlišné sdělení, než kdyby slovosled byl takový, jak by zdálo být obvyklé. Rozumím, že přijít na to, v čem je rozdíl, a proč to je napsáno právě tak, dá práci a že četba přitom může být těžkopádná a jistě i myšlení. Psát ironickou filipiku, jak by se dal váš úvodní příspěvek pochopit jako řešení, by však vůbec řešení nebylo. Věřte, že nejen slovosled, ale každé slovo má v tom textu svůj důvod:-). Pěkný den.

Víte, pane Grunere, podrobně zdůvodnit svůj závěr a popsat jak jsem k němu dospěl není v tomto formátu možné. Tak jen stručně:

"I když svýma očima, jistě inteligentníma hodně, nám řekla......" to je jedna ukázka vedoucí mne k poznámce o slovosledu, ve výsledku i těžkopádnosti

"Když člověk sleduje, co na co paní Jourová říká, uvědomuje si rozměry její osobnosti konkrétně."

i toto podporuje uvedený dojem

"Je vidět, že je to pán o tématech, na které se ptá, poučený, čili pro laiky mohou být odpovědi na jeho ptaní zajímavé velmi."....připadají vám i takovéto formulace triviální?

"A přišel i, když jsem se něho díval, i pěkně patrně od sluníčka hodně temně červený, můj dříve kolega, potom poslanec a nyní poslíček a redaktor listu, KOmárkovi Noviny, s názvem Komárkovy noviny, M.komárek." ....... tuto větu jsem si obzvláště užil, je kouzelná.

Snad jsem dokázal lehce naznačit, proč jsem došel k přesvědčení o ironii. Alespoň já bych obdobně psal, ještě s využitím archaismů, o něčem, co bych chtěl ironizovat.

Ale omlouvám se vám, za špatné pochopení textu.

P.P.S. pane Macháčku, myslím si, že psaný text má oproti konverzaci i jednu velkou výhodu: není tolik závislý na prvotním hodnocení a ani nevede tak snadno k roztržce jako osobní výměna názorů. Umožňuje navíc, aby člověk prostě formuloval svůj názor, aniž by byl vyrušován projevy nesouhlasu, což zejména, když je předvádějí osoby na nižším stupni vývoje, bývá velmi zatěžující, dokud je v tom člověk takříkajíc neškolený. Však s tím máte jistě vlastní zkušenosti.

P.S. pane Macháčku, rozhodně jsem si nechtěl dělat z nikoho, ba ani z akce samé šprťouchlata, téma je to důležité a vážné, a na cokoli jsem upozornil, jsem pečlivě vybral. Pokud vám něco z toho připadá jako vtip, i když třeba špatný, uvítám, když mi jej vysvětlíte, abych lépe pochopil, v čem vám věc připadá humorná. A třeba to bude inspirovat k poznání nejen mne, ale i ostatní a politiky. Každý z nás je v něčem zabedněný.

Vážený pane Macháčku, kdybych břitkou ironii napsat chtěl, učinil bych to. Rozhodně tedy odmítám nařčení z těžkopádnosti. O ironii se nejedná v žádném případě. Nepovažoval bych ani za vhodné si z takové události utahovat! Oceňuji však přesto Vaši snahu textu porozumět. Je pravda, že například Švýcaři, když se jim něco nelíbí, tak mlčí, a často se přitom ani netváří. Mně se však ono setkání docela líbilo, protože setkání jsou důležitá. A napsal jsem zprávu o tom, čeho jsem si všiml a to tak, aby lidé, kterým téma připadá zajímavé a chtějí se nad textem zamyslet, měli možnost to prostřednictvím mého článku učinit. Ale teď už chápu, proč tak málo čtenářů můj text ocenilo, likovalo. Bude to patrně dílem tím, že ANO a celá tato tematika jsou jim lhostejné, nebo tím, že jim text připadá hloupý, ať už proto, že jej mají za nohsledský nebo za to, že jej mají za ironický těžkopádně. Psát oduševněle s lehkým humorem na důležité téma se budu ještě muset naučit. Protože se těšíte stejnému příjmení jako Jan Macháček, byl bych dvojnásob nerad, abyste mne bral za neohrabeného ironika, moc si vážím toho, že se mi konečně podařilo se od útočnosti a nebo ironií se oprostit a nahlížet na věci, prostě jinak.

Psaný text má oproti konverzaci velkou nevýhodu v tom, že mnohdy není možné odhadnout míru vážnosti s níž autor přetváří své myšlenky (jsou-li) ve slova. Tento blog to výrazně prezentuje. Podle zvolených formulací a slovosledu to pro ne vychází výhradně jako ironie, sice těžkopádná, ale budiž. Ale nechci autorovi křivdit.