Vážím si zejména těch, kteří celý život šli tak, že stoupali ač nefixlovali. To může být zrovna tak řemeslník, který neokrádá při fakturaci, tak i rozhlasový pracovník, který ví, jak to udělat, aby i když informuje o velice složitých tématech, často všelijak zašmodrchaných, tak aby veřejnost nabyla toho celkového vjemu, který zobrazuje skutečnost tak věrně, jak to jde. A to právě je věcí profesionální a lidské cti každého člověka, tedy jak třeba řemeslníka nebo úředníka tak i rozhlasového redaktora.
Je pěkné, když člověk má jistotu, že řemeslníci jsou poctiví, úředníci féroví a novináři nám nějak srozumitelně sdělí, jak se věci mají.
Samosebou, že ne každý posluchač má dostatek zkušenosti, aby si dovedl udělat přesný obrázek, ale jde o to, aby když někdo veřejnost informuje, dělal to tak, aby každý si učinil aspoň takový obrázek, který bude tedy na úrovni jeho osobnosti.
A tak když přichází zpráva, že Jan Petránek zemřel, vzpomínám, co jsme si psali o politice a různých pohledech na její hodnocení. Málo to není, když člověk s jeho pověstí připustí, že jsou možné různé pohledy. Osobně věřím, že myšlení se tříbí pečlivým zkoumáním našeho vnímání a vyjadřování. Pan Petránek připustil, že tomu tak je.
Zírám, u čeho všeho ten člověk byl. Nejen že informoval veřejnost o tom, co každý viděl v ulicích Prahy, když sem přijely sovětské tanky v roce 68, ale už předtím lidé slýchali, co říká v éře zvěstí o politických vraždách padesátých let, ale do rozhlasu také oslavným hlasem provolal, že na Měsíc vstoupil první člověk. No a potom, když tedy logicky podepsal jako známá postava Chartu 77, po odchodu komunistické vládní moci, jsme jej slýchali, jak mluví o děním současném. Nyní zemřel a jeho následovníci mu vzdávají hold. Jemu, na rozdíl od mnohých jiných, možno jedno uznat: Když po letech hovořil o tom, co a jak vysílali v tom srpnu 68, bylo možno poslouchat nejen to, co říkal, ale i jak to říkal a jak intonoval. Tuto promluvu zpětně konstatující, co dělali, beru.
...